Léto na sněhu

,

I přesto, že je momentálně na Novém Zélandu léto, večerní teplota se pohybovala okolo 4 stupňů a v noci klesla na 0. Po dlouhé době jsme byli nuceni vytáhnout spacáky, které nás v noci zahřívaly. 

Ocitli jsme se v horách. Po roce jsme se vrátili zpátky ke krásné hoře Mount Cook, která se nám letos ukazovala víc než dost. Loni jsme neměli moc času a proto jsme v této oblasti nestrávili tolik času, jak bychom si přáli. 

I přesto, že miluju teplo, pláže a přes všechen můj strach se učím surfovat, v horách se cítím skvěle. Čerstvý horský vzduch, průzračně čistá jezera, klid a všude okolo vás jsou hory se zasněženými vrcholky. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, řeknu Rakousko a Švýcarsko. Nádherná příroda, čistý vzduch a krásná Evropa. 

Mount Cook. Nejvyšší hora Nového Zélandu, tyčící se nad všemi ostatními měří 3 724 m n.m. Během celého roku je malá pravděpodobnost, že ji uvidíte v celé kráse. Je často zahalená v mracích, ale nám se letos ukázala a my jsme se tak mohli pokochat její majestátností. 

Dobrým místem, kde budete mít tuto horu jako na dlani je chata Mueller. A to byl náš cíl. Jedna z populárních chat, kterou nemůžete při svých cestách na Novém Zélandu vynechat. Jelikož je tak populární, je těžké si tam zarezervovat místo na přespání. Mít tak možnost fotit noční oblohu a ráno vstávat s východem sluníčka, pozorovat tu krásu okolo sebe s horkým čajem v ruce. 

My jsme takové štěstí bohužel neměli. Nevěděli jsme přesně, jaký den vyjde to nejlepší počasí, jaký den tam budeme. Proto jsme museli zvolit druhou variantu. Jít tam a zase zpátky. 

Nebyl to zrovna nejlehčí trek, ale určitě stál za to. Sice nás dohromady čekalo jenom 9 kilometrů, ale zato jsme museli zdolat 2 000 schodů a převýšení 1 050 metrů.

Než jsme vyrazili, byli jsme se pro jistotu zeptat v infocentru ve vesničce Mt Cook Village na informace, zda je bezpečné ten den jít. Sněhové podmínky, vítr, déšť a bezpečnost. Všechno bylo v pořádku a my jsme s dobrým pocitem mohli vyrazit. 

Sbalit se, namazat opalovacím krémem, zkontrolovat auto a jít. Auto jsme nechali na parkovišti White Horse Hill Camping Area a připravovali se na 2 000 schodů s batohem plného jídla, pití a náhradního oblečení pro případ, že by se změnilo počasí. Cestou nahoru jsme se pěkně zapotili. Svítilo nám krásně sluníčko a než jsme došli k prvnímu záchytnému bodu, Sealy Tarns, nefoukal nám ani studený vítr. 

Výhledy stály za to. Mount Cook se nám ukazoval v celé své kráse a já si jen představovala, jaké by to bylo, stát tam nahoře a vidět tu krásu pod sebou. 

Abychom to všechno stihli a nemuseli spěchat, pomalu jsme vyrazili k chatě. Schody jsme zvládli a teď nás čekala stezka z štěrku a velkých kamenů. Kluci je přeskakovali jedna báseň, já byla opatrnější a soustředila se na každý krok, aby se mi pod nohami neuvolnil žádný velký kámen. I tuto část jsme po chvíli zdolali a před námi se začala objevovat velká chata, ke které vedla čerstvá pokrývka sněhu. Měli jsme štěstí. I přesto, že Nový Zéland zažívá teplé letní dny, my jsme si užívali vánoční sníh. 

Chata byla velká, s plynovými vařiči, elektřinou, spoustou místa na přespání, ale žádnými kamny. Proto je na této chatě v noci zima i v létě. Lidé, kteří spali na chatě, měli určitě štěstí následující den, protože bylo krásně a Mt Cook se ukázal znovu. 

V chatě jsme si udělali jídlo, zapili to láhví Plzně, kterou jsme si nechali vychladit ve sněhu, chvíli jsme si užili výhledy okolo sebe a šli jsme zpátky dolů. 

První část nebyla tak náročná, ale když jsme scházeli po schodech, začaly se nám ozývat kolena. Ještě štěstí, že jsme měli ortézy. 

Po cestě zpátky jsme si ještě užili podvečerní Mt Cook z vyhlídky Peter’s Lookout a přespali v kempu kousek od jezera Pukaki. 

Ráno po probuzení nás čekal slunečný den. Přijeli jsme blíž k jezeru a užívali si výhled na hory a jezero Pukaki. Po snídani jsme viděli jednu paní, která vylézala z jezera a říkala nám, že má voda 9 stupňů. Uvěřili jsme ji to, a přesto jsme se s partou společně hecli, oblekli plavky a šli do jezera. Teplota vody nám přišla teda víc, než 9 stupňů, což bylo mnohem lepší, než kdyby byla méně. 

Nakonec to bylo super a jsem ráda, že i přesto, že se mi tam moc nechtělo, to bylo parádní ochlazení. Někdy se vám nechce. Někdy potřebujete někoho, kdo vás popostrčí směrem dopředu. Ale nakonec stejně vidíte, že to bylo super, že se vám nic nestalo a že to vlastně tak moc nebolelo. 

Máme nový rok. Nové zážitky, nové dovednosti, nové překonávání svých limitů. Nebojte se vykročit ze své komfortní zóny a dělat něco navíc. Uvidíte, že na to nakonec budete vzpomínat s úsměvem na rtech.