Práce v Sydney. John, který se nejmenuje John, a zabouchnuté dveře šéfa.

Než jsem přiletěla do Sydney, měla jsem to obrovské štěstí, mít přes kámoše předem dohodnutou práci i bydlení.

Abyste si to dokázali trošku představit. Bydlela jsem v ulici bytovým baráčků, kde žilo 12-15 backpackerů (cestovatelů s krosnou), podobného věku, a stejného záměru jako jsem měla já.

A jaká byla moje náplň práce? Pomáhání s ranním úklidem, příprava prázdných pokojů pro další cestovatele, uklizení zahrad, stěhování nábytků a v poslední řadě, úklid Airbnb pokojů pro hosty.

I když se jednalo o uklízení, nebylo to každý den stejné a to na tom bylo fajn. Člověk se nikdy nenudil a vždycky si dokázal najít práci i sám, aniž by mu John, můj nadřízený, musel nějakou přidělit. Průměrně jsem pracovala 9 hodin denně. Pracovala jsem i soboty, ale to většinou jen dopoledne a když bylo potřeba, občas i neděle. Tuto práci jsem dělala 3 měsíce, než jsem se rozhodla přesunout do místa Brisbane, kde jsem strávila 10 dní poznáváním okolí.

A teď kdo je vlastně John? Jak už jsem říkala, byl to můj nadřízený, ale brala jsem ho spíš jako kámoše, se kterým jsem měla dobrý pracovní vztah. Byl to chlap stejně starý jako já, vypadal teda starší, pocházel z Turecka a v Austrálii je pro to, aby se stal rezidentem a mohl mít vlastní podnikání. Bydlel v jednom z baráčků, které jsem uklízela. Jelikož jeho turecké jméno by tady nedokázal nikdo vyslovit, rozhodl se, že bude John a bude to tak pro všechny daleko jednodušší. Hned na začátku jsme si mezi sebou vytvořili dobrý vztah, který tak pokračoval celou dobu. Mohl mi věřit, věděl, že svou práci odvedu poctivě a když jsem něco potřebovala, vyšel mi vstříc.

V baráčku společně se mnou taky bydlel jeden klučina z Turecka. Arthur. Přiletěl asi měsíc přede mnou, aby se naučil anglicky a mohl si najít práci ve svém oboru, který ho živil doma. V Sydney pracoval na zahradách, pomáhal s úklidem, než jsem přiletěla já a přebrala mu jeho práci. Potom ho John zaúkoloval různými opravami, stěhováním a malováním pokojů. Doteď vzpomínám na to, jak mi několikrát říkal, že ho to nebaví a chtěl by si to se mnou vyměnit. Taky jsem mu hodněkrát pomáhala, pracovali jsme spolu, a vymýšleli kraviny, když se nikdo nedíval.

Po práci jsme si hodně povídali, já mu pomáhala s angličtinou, a nakonec se mezi námi vytvořil pěkný vztah, jako mezi bráchou a ségrou. Do dneška jsme spolu v kontaktu, a těším se až ho znovu uvidím.

A teď vám ještě řeknu o tom, jak jsem se stala oblíbenkyní svého šéfa, když jsem mu zamknula dveře zevnitř, zabouchla, odešla, a on se na pár hodin stál díky mě bezdomovcem.

Můj šéf byl australan asi okolo 40tky, který si koupil nový byt ve stejné ulici, kde jsem pracovala. Když bylo potřeba, průběžně jsem tam chodila uklízet. Když se nastěhoval, jednou mi napsal zprávu, jestli bych mohla přijít a uklidit celý byt. Bylo mi blbé napsat mu, že ne, když byl můj šéf, takže jsem šla. Během toho, co jsem uklízela, on potřeboval odjet do obchodu. To samozřejmě nebyl žádný problém.

Problém ale nastal ve chvíli, když jsem měla hotovo a potřebovala jsem za sebou jenom zabouchnout dveře. Podotýkám, jenom, zabouchnout. Jenomže ono to nešlo a já s tím nechtěla třísknout. Tak jsem se vrátila dovnitř, pootočila všemi zámky a možnými věcmi, které na dveřích byly, šla ven a zabouchla. Ještě jednou jsem se ujistila, že jsou dveře opravdu zavřené, a odešla pryč.

Když jsem doma nerušeně obědvala, poslal mi šéf zprávu…,,Děkuji Nikol, že jsi zamknula mé dveře zevnitř a zabouchla. Teď je ze mě bezdomovec.” Když jsem si to přečetla, nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Netušila jsem, že jsem něco takového udělala. Samozřejmě jsem mu hned odepsala, vysvětlila mu celou situaci a šla k němu, abych se mu omluvila. Nakonec to celé vyřešil John, který se snažil pinetkami do vlasů dveře otevřít, ale když se mu to nedařilo, stejně zámek musel rozbít a vyměnit za nový.

Já jsem si šéfovu přízeň získala zpět v době, kdy jsme s kámoškou o Vánocích pekly cukroví, a nabídla mu pár kousků jako omluvu.