Pandemie změnila, mění a měnit bude životy všem. I nám. Aneb článek o tom, jak se nám plány změnily během dvou dnů.

Cestování, seberozvoj, čas bez sebe, společně strávené vánoční svátky. O tom všem bude dnešní článek.

Od března letošního roku, co jsme se vrátili s Marťou zpátky do Gisborne, našli si práci, ubytování, zažádali o víza do Austrálie, nám život tak nějak zevšedněl. Práce, surf, fitko, domácnost a o víkendech volno s bandou přátel. 

Jelikož jsme si v průběhu našeho bytí v Gisborne pořídili 2 auta, byla o to větší šance pro Marťu, jak začít spřádat své plány. 

Několik měsíců zpátky začal uvažovat o tom, že by rád chvíli cestoval sám. Přece jenom jsme víc než 2 roky pořád spolu 24/7. Stejná práce, stejní přátelé, prostě stále spolu. 

Jeho vidinou bylo odcestovat koncem listopadu s Gisborne na jižní ostrov, pracovat, chodit po horách, spát na chatách a mít čas a prostor jenom sám pro sebe. 

Jelikož chtěl pracovat na třešních, kde já už jsem rozhodně 3. sezónu nechtěla, navíc jsme prodali Campervan, nedávalo moc smysl, abych jela s ním. Samozřejmě ze začátku byla má reakce přehnaná a Marťase jsem zahltila spoustou otázek, na které jsem hned chtěla znát odpověď. ,,Jak dlouho tam budeš?“, ,,Kdy se vrátíš?“, ,,A to neoslavíme vánoční svátky společně?“, ,,A to pojedeš i sám na místa, kde jsme spolu nebyli?“, ,,A proč?“ Ještě dneska se plácám po hlavě, že jsem to na něj hned tak vychrlila. (Promiň zlato). Odstupem času a reálnější Marťové představě jsem se s tím začínala zžívat a začala se těšit, že tento čas budu i já moci využít sama pro sebe, pro svůj rozvoj a pocit, že až se znovu po pár týdnech uvidíme, budeme si vzácnější. 

Jak šel čas, dny, týdny i měsíce plynuly, Marťa se začal víc připravovat na cestu. Začal si zařizovat auto, aby mu to co nejvíc vyhovovalo, aby mu tam všechno sedělo a hlavně se všechno vlezlo. 

Během posledních týdnů se mě začal Marťa ptát, co budu dělat já zase v Gisborne, jestli mám nějaké plány a hlavně co budu dělat, když mi některé plány nevyjdou. Jelikož já nikde neodjížděla, chtěla jsem pokračovat v tom, co jsme dělali doposud. Chodit do práce, pracovat na sobě ve fitku a užívat si volné večery při krásných západech sluníčka. Docela jsem se na to i těšila. Chtěla jsem začít znovu intenzivněji psát články, číst si a užívat si teplé léto v Gisborne. Věděla jsem, kde budu bydlet, co budu mít za práci, proto jsem si s těmito věcmi nelámala hlavu.

Jenomže můj drahý přítel je v něčem podobný mému otci, a to v tom, když něco řekne, má v hodně věcech pravdu. Navíc to pokaždé zakončí, ,,vidíš? Já ti to říkal. Zase jsem měl pravdu.“ Takže díky tati, díky Marťo. I tentokrát měl Marťa pravdu, když se mě ptal, co budu dělat, kam půjdu, když mi moje představy nevyjdou. Pokud se všechno pokazí a já nebudu mít ani zázemí, ani práci a ani Marťu nablízku. Jak to ale dělávám, mávla jsem nad tím rukou a řekla, že se dokážu o sebe postarat a nechci, aby to Marťovi ovlivnilo plány v cestování.

A jaká byla moje představa? Odstěhovat se k našemu Chrisovi na sad, pracovat tam do Vánoc, spát v autě, a využívat kuchyň, společný prostor a koupelnu v baráčku, který dostavěl.

Proč ale spát v autě a ne přímo v baráčku? Protože tam momentálně bydlí jeho neteř s kamarádkou, které přijely pracovat na brigádu.

Proč ale pracovat jenom do Vánoc? Protože jsme se s Marťou dohodli, že na Vánoce přiletím na jižní ostrov, oslavíme společně svátky, 2-3 týdny budeme společně cestovat a potom odletím zpátky do Gisborne. 

Tak a teď ta část článku o tom, jak se nám změnily plány během 2 dnů.

Byla sobota dopoledne, Marťa měl  v neděli odjíždět, já začala připravovat věci. Balila jsem, uklízela, když mi přišla zpráva od Chrise. Napsal mi a vlastně mě postavil před hotovou věc, že u něj nemůžu zůstat ani bydlet, ani pracovat, pokud se co nejdřív nenaočkuju. Já jsem nenaočkovaná, jeho neteř ano, která se často schází s babi a dědou. Jsou staří a děda na tom není zdravotně v pořádku. Seděla jsem, nevěděla jsem co odepsat, jediné co jsem věděla, že měl Marťa pravdu, a mně se začaly rozpadat moje představy.

Co jsem okamžitě začala dělat, bylo rozhazovat sítě, kde bych mohla zůstat a kde pracovat. Za pár hodin už jsem měla domluvené místo, kde budu moct bydlet a kde zase pracovat. Když ale přijel Marťa domů a já mu všechno řekla, sám navrhl, abych odjela s ním.

Proč to navrhl? Situace tady na Zélandu začíná být v období léta napjatá, každý den přibývají nové případy covidu, zavádějí se restrikce, příkazy, zákazy, barevné semafory a kampaň na očkování je tu v plném proudu. Marťa navrhl abych odjela s ním proto, aby na Vánoce nenastala situace, že bych nemohla přiletět. Z plánovaných 3 týdnů bychom se nemuseli vidět mnohem déle, a to jsme nechtěli.

Co to pro nás nakonec znamenalo? Do auta, do kterého měl i sám Marťas strach, že se se svými věcmi nevleze, jsme se najednou museli vměstnat dva. To, že budeme každý sám, nebudeme se na sebe ohlížet a budeme mít čas jenom sami pro sebe, se proměnil v čas, který zas a znovu trávíme společně. To, že jsme se na sebe chtěli těšit, se proměnilo v to, že to bylo první dny na cestách těžké. A to, že jsem říkala, že už mě nikdo na třešně nedostane, už taky neplatí. Jsem s Marťou ve městě Blenheim, kde jsme začali sbírat moje „oblíbené“ třešně.

Ale ani já ani Marťa nechceme nic zlého, nic špatného a proto se učíme i s touto novou situací znovu poprat, vymyslet, jak to pro oba bude nejlepší a užít si znovu společně čas na jižním ostrově Nového Zélandu. Už potřetí. 

A o tom, jak jsme strávili první dny přejezdu z Gisborne do Wellingtonu, se můžete těšit v článku už další týden v neděli.