Jak COVID-19 ovlivnil naše cestování na Novém Zélandu
To že jsme unikli tomuto viru v Evropě a odjeli jsme až na druhou stranu zeměkoule nás drželo v naději, že na Nový Zéland se přece něco takového nemůže dostat, že jsme tady v bezpečí a nic nám nehrozí. Každý den jsme četli zprávy o tom, jak se situace vyvíjí v České republice, v Evropě ale i ve světě. A byli jsme přesvědčení, že tady nás to neovlivní. Jenomže opak byl pravdou.
Zrovna jsme byli v Mount Aspiring National Park, kde jsme 3 dny neměli signál, v klidu a v pohodě jsme si užívali krásného počasí, přírody kolem nás a taky toho, že nejsme zahlceni zprávami, o tom jak se tento virus vyvíjí. Jenomže na zpáteční cestě jsme potkali Zuzku a Toma, se kterými jsme cestovali už v minulosti a kteří na nás vychrlili všechny informace jak se věci mají. Po 3 dnech úplného klidu a ideálních představ o našem cestování přišel tvrdý pád, jak se říká, na hubu. A my jsme se museli začít vracet zpátky do reality, která nám přinesla překážky v našem cestování. Během 48 hodin byl nařízen nejvyšší stupeň karantény, všechny chaty, trajekty, treky, kempy, obchody byly v ten moment zavřené nebo zrušené. Celý svět se nám během mrknutím oka obrátil o 180 stupňů a my jsme se museli smířit s tím, že po dobu 4 týdnů nikam a nic nebudeme moci dělat.
Štěstí, ale které jsme i v tuto dobu měli, byla práce. Podařilo se nám sehnat práci v Cromwellu na vinici. Aspoň tato aktivita, která nám přinášela peníze nám umožnila nemyslet na to, že nemůžeme cestovat, nic nového poznávat a nic dělat. Samotná práce na vinici nebyla vůbec složitá. Jenom chodíte s nůžkami v ruce a stříháte hrozny vína do připravených boxů nebo kyblíků, které vám při naplnění ochotně kluci vymění za prázdné. Práce rychle utíká, vy nemůžete nic pokazit, nemusíte přemýšlet nad tím, jaký hrozen můžete ustřihnout a jaký ne, a navíc jste po celou dobu na čerstvém vzduchu, který je taky super. Nakonec jsme po dobu této karantény, která nebyla 4 týdny, ale protáhla se na 5 týdnů, vystřídali 2 vinice.
Ale i tato práce nám přinesla ovoce. Jelikož jsme na obou těchto vinicích vydrželi až do konce sběru, dostali jsme z každého sadu 2 láhve kvalitního vína. Z prvního jsme dostali 2 láhve Pinot Noir a ve druhém Sauvignon a Riesling. Řeknu vám, moc dobré. Bohužel Sauvignon jsme vypili tak rychle, že jsem jej nestihla vyfotit.
Po celou dobu, kterou jsme pracovali, jsme měli zajištěné ubytování v nedalekém sadu, kde nás ochotně nechali parkovat a za malý poplatek jsme měli možnost využívat toalety, sprchy, kuchyň a prádelnu. V tuto dobu nám počasí ještě přálo, noci už byly chladnější, ale pořád se dalo zvládnout spaní v autě. Jenomže poslední týden, kdy už jsme byli bez práce, byly noční teploty okolo nuly a my už to nechtěli riskovat, abychom neonemocněli a znepříjemnili si danou situaci ještě víc. Proto jsme využili malých domečků, které byly součástí sadu a bydleli týden pěkně v teple, suchu a měli více místa pro sebe i pro své věci.
Jelikož mi přijde, že týdny tady na Zélandu jenom letí, museli jsme jednat rychle a vymyslet plán, co bude dál. “Zůstaneme tady déle? Budeme platit vysoký nájem za ubytování? A co treky,kempy a chaty, otevřou se pro nás v nadcházejících týdnech? No a co práce, na jižním ostrově už tu skoro žádná není. A co počasí? Bude tu stále větší zima a my jenom ztrácíme čas nic neděláním. Pojeďme na sever. Bude tam tepleji a práce je tam pořád dost.” To byly otázky, které jsme si pokládali každý den, ráno, večer, prostě pořád. Snažili jsme se najít situaci, která bude pro nás ta nejlepší.
Nedokázali jsme se ale rozhodnout. Bylo to složité, protože při představě, že opouštíme jižní ostrov aniž bychom viděli Milford Sound a projeli celé západní pobřeží, nám vhrkávalo slzy do očí. Měli jsme jasný plán a ten se teď rozplynul jako pára nad hrncem. Proto jsme začali řešit jak to udělat, abychom o tyto krásy nepřišli. Ale i tak jsme začali hledat práci na severu. Naštěstí jsme práci našli rychle přes agenturu, která nám zajistila zvací dopis, který jsme museli doložit na přepravní společnost, která nás může za těchto okolností převést, pokud jim doložíme důkaz o tom, za jakým účelem cestujeme. Tento bod jsme dokázali splnit rychle. A bylo rozhodnuto. Začali jsme balit, ukončili jsme ubytování, uklidili auto a vyrazili jsme směr východní pobřeží jižního ostrova.
Jelikož jsme neměli ubytování ale cestovat se tu ještě nesmí, první noc jsme strávili u pláže, kterou jsme navštívili už v prosinci. Věděli jsme, že tam nikdo nebude a budeme tam v bezpečí. Ráno jsme se probudili do krásného dne, oceán nám šuměl kousek od nás a my mohli začít nový den. Další noc jsme spali kousek od města Kaikoura na parkovišti treku Mount Fyffe, který jsme taky nakonec šli. Ale o tom zase někdy příště…
V pátek ráno jsme se probudili a věděli jsme, že se budeme muset rozhodnout. Odjedeme na severní ostrov nebo tu zůstaneme a počkáme do pondělí, kdy se dozvíme, jestli můžeme začít cestovat nebo ne? Hodíme si mincí? Dáme si kámen, nůžky, papír? Co máme udělat? Další otázky, které nás znepokojovaly víc a víc a my na ně neznali odpovědi. Po několika hádkách a obavách z toho, jak se tato situace bude vyvíjet dál jsem rozhodla, že přeložíme trajekt až na konec května, do pondělí se budeme motat okolo Kaikoury, budeme se snažit být nenápadní a uvidíme, jaké pro nás vydají rozhodnutí.
Takže závěrem, jaká je naše současná situace? Spíme na pláži, můj kluk se učí surfovat, sprchujeme se ohřátou vodou z barelů, společně se učíme akrojógu a chodíme na treky po okolí. V této chvíli je to to nejlepší co můžeme dělat. Co bude dál, kam naše kroky povedou po pondělním rozhodnutí vlády se uvidí. Ale těšíme se a jsme šťastní, že tu můžeme být.
