Jak jsme se cítili, co jsme prožívali, řešili a kde jsme teď od doby, kdy jsme se vrátili zpátky do Gizzy?
Už dlouhou dobu přemýšlím a říkám si, že musím napsat nový článek, který mi tak chybí, podělit se s vámi o mé myšlenky, a říct vám jak se nám momentálně daří.
Dnešní článek bych ráda pojala trošku jinak, možná bude krátký, možná chytnu psací „slinu“ a rozepíšu se k nezastavení. Rozdělím Vám své myšlenky do jednotlivých měsíců, abyste věděli, co jsme tady za tu dobu prožili. Pokud si teda ještě pořádně vzpomenu. Ale určitě jo, takže jdeme na to.
Březen
Když jsme na začátku března prodali naše milované auto a přijeli zpátky k naši rodině do Gisborne, potřebovali jsme trochu času pro sebe. Bylo toho na nás hodně. Prodej auta, přesouvání z místa na místo a taky, co s námi bude dál. Věděli jsme, že máme stále hodně času, byl březen a nám končila víza ke konci června, ale taky jsme věděli, že čas letí rychle, a uteče to, jak lusknutím prstu. A taky že to tak bylo. Dny a týdny utíkaly a my jsme pořád neměli dostatek motivace a síly na to, se nějak rozhoupat, někam se dál posunout. Začal podzim, dny se začaly pomalu zkracovat, teploty už nebyly takové jako v létě, což nám na energii zrovna moc nepřidávalo. Věděli jsme, že budeme makat na domečku, který náš Chris měl v plánu postavit, a když mu s tím pomůžeme, budeme tam moct bydlet zadarmo. Dokončení stavby plánoval tak do měsíce. Jenomže jeho prioritou byl sad, ze kterého měl peníze, které následně mohl použít na stavbu. Domeček se stále odkládal, my sem tam vypomáhali s prácemi na sadu, ale nic z toho jsme nedělali pořádně.
Duben
Začal duben a my byli stále ve stejném bodu, jak když jsme přijeli na začátku března. Stále jsme nevěděli, co bude s našimi vízy a kam povedou naše další kroky. Mého kluka napadlo, abychom si vyzkoušeli najít nějakou lepší práci, která by nám dokázala zajistit možnost, zůstat tady déle. Jednalo by se o jiný typ pracovních víz, které by mohl získat jenom jeden z nás a druhý by si zažádal o partnerská víza, která by mu zaručovala stejně dlouhý pobyt na Zélandu, jako tomu prvnímu. Pokud se totiž prokážete, že jste dost schopni a zaměstnavatel o vás jeví zájem, zároveň němá dostatek místních lidí, kteří by tuto pozici zastávali lépe, můžou Vám nabídnout právě tato pracovní víza. Jelikož je můj kluk vyučeny ze střední školy geodetem, rozhodl se rozhodit sítě tímto směrem a získat nějakou praxi v tomto oboru. Já zkoušela pohostinství. Z mé strany jsem takové štěstí neměla, ale mému klukovi se po pár týdnech ozvali z jedné firmy, zda má o práci stále zájem. Po dlouhém váhání se rozhodl práci zkusit, s vidinou rychlejšího postupu a nabídky pracovních víz do budoucna. Než se ale Marťovi naskytla tato příležitost, rozhodli jsme se zkusit sběr jablek, kde dělali taky naši kamarádi. Sběr jsme si vyzkoušeli jen asi na 14 dní. Pochopili jsme totiž, že náš zaměstnavatel není zas až tak férový, jak se povídalo. Na rozloučenou jsme si vzali „pár“ jablek a odešli pryč.
Květen
Byl květen, můj kluk chodil častěji a častěji do práce jako geodet, učil se nové věci a já mezitím pracovala na sadu, sbírala citrony a limetky, jezdila traktorem a starala se o partu 10ti čechů, kteří tam chodili pracovat. Ani květen nám nepřinesl žádné novinky, co by se týkalo prodloužení našich víz z důvodu pandemie. Začali jsme být stále víc nervóznější a neklidní. Novinkou ale pro nás byla zpráva, kterou dostal můj kluk z firmy. Jednoho dne si ho zavolal šéf do kanceláře. Když mi potom Marťas zavolal, byl zaražený a zmatený. V tu dobu byl ve firmě 3 týdny. Začal mi říkat, co s ním šéf řešil, a po chvíli mi řekl, že mu šéf nabídl práci na plný úvazek s možnosti získání víz. Všichni ve firmě si jej hodně chválili, jak je učenlivý, spolupracuje a začleňuje se do kolektivu. Po 3 týdnech práce viděl pozitivní výsledky. Byl z toho nadšený, ale zároveň zmatený, protože to nečekal, tak rychle.
Byla zhruba polovina května a Marťovi vyvstávala na mysli každodenní otázka, co bude dál. Byl z toho dost špatný, protože nevěděl, jak se rozhodnout a jestli to bude TO správné. Jaké otázky u nás začaly být na denním pořádku?
Mám tu práci přijmout?
Víš, kolik toho bude muset být k řešení?
Víš, kolik to bude všechno stát?
Pomůže mi vůbec šéf zařídit všechny potřebné podklady a zaplatí za mě aspoň něco?
Nemám ale dostatek praxe z minulosti, která je jedna z podmínek, pro udělení pracovních víz.
Nevím, jestli je dobrý nápad připoutat se na jedno místo, s jednou prací, bez možnosti skončit a ještě zůstat v zemi.
Je v tom ale dobrá příležitost do budoucna získat praxi, kterou bych mohl uplatnit později v Austrálii nebo i Česku.
Proč raději neodjedeme do Austrálie, kde začneme znovu, budeme mít stejná víza jako tady, ale budeme moct cestovat, pracovat a budeme v tom cítit svobodu volby.
Co když se nám ale nebude v Austrálii líbit a nebudeme se moct vrátit zpátky?
Tyto otázky jsme měli na mysli každé ráno, každý večer. Nebyl den, kdy bychom to neřešili a nevymýšleli možnosti, co je pro nás nejlepší. Snažila jsem se Marťovi pomoct, co to jen šlo. Psali jsme si pro a proti. Zkoušeli přijít na jiné možnosti. Porovnávali jsme všechno cenově, a stejně když jsme se večer rozhodli, že Marťa ukončí práci geodeta a zaměříme se na Austrálii, stejně se ráno budil s myšlenkou, že to tu chce zkusit a nezahazovat takovou šanci. Bylo to těžké. Já neviděla Marťovi do hlavy, nevěděla jsem, jak mu víc pomoct. Až jednoho dne, už si ani nevybavuju, jak jsme se k tomu dostali, se Marťa rozhodl a společně jsme se domluvili, že odjedeme do Austrálie, a zažijeme něco nového. Poznáme novou zemi, nové lidi, novou kulturu a pojedeme do tepla.
Co to pro nás ale znamenalo? K tomu, abychom my Češi, mohli zažádat o víza do Austrálie, musíme splňovat nějaké podmínky. Mezi ty nejdůležitější podmínky patří: vysokoškolský titul nebo minimálně 2 roky na VŠ, potvrzení z vysoké školy, doložený diplom, a taky certifikát z angličtiny. A potom samozřejmě další formality, které už nebyly tak složité.
Červen
Certifikát z angličtiny, který jsme neměli, jsme si museli zařídit tady, na Novém Zélandu. Ono to není zas až tak složité. Prostě se naučíte na testy, zarezervujete si termín, zaplatíte a jedete si jej udělat. Testy musíte splnit na určitý počet bodů, počkáte pár dní na výsledky a je to. No… ale naučte se po takové době nic nedělání angličtinu, nejlépe strojově, protože to nemá téměř nic společného z klasickou hovorovou angličtinou, kterou tu používáme na denní bázi. Ale pokud se chcete dostat do Austrálie, tak prostě musíte. Nám jak se říká, hořelo za prdelí, a proto jsme měli na naučení, jen 14 dní. Ze začátku jsme chodili do práce jen do oběda a odpoledne se učili. Později už jsme moc nestíhali a přestali jsme chodit do práce úplně. 24. června nám měla oficiálně vypršet víza. 13. června jsme měli zarezervovaný test z angličtiny a 10. června jsme se ráno probudili a zjistili jsme, že nám prodloužili víza o dalšího půl roku. Radost? Vztek? Zmatek? A co teď? Měli jsme v sobě všechny pocity najednou. ,,Tak to je super, jako. Tak my už máme všechno zařízené, všechno zarezervované a oni se rozhodnou zveřejnit tuto zprávu až teď?“ ,,Je nějaká možnost, že bychom přesunuli termín angličtiny na později?“ ,,Máme ale zarezervovaný hostel v Aucklandu, kde by nám propadly peníze.“ ,,OK, necháme to tak, aspoň už to budeme mít za sebou a nebudeme to muset řešit. To zvládneme.“
14 dní, před skončením naších víz nám je prodloužili. Napínali nás tak dlouho, co to jen šlo. Někteří lidé už měli všechno prodané, koupené letenky, nechtěli čekat do poslední chvíle, že to nakonec neprodlouží, proto pro ně bylo jednodušší všechno prodat, koupit letenky a odletět. Nový Zéland si nás tady tímto zase na nějakou dobu podržel na své straně.
Byla neděle 13. června a my jsme s Marťou seděli v učebně, před sebou měli počítače a čekali na to, až začne náš test. Vyučující nám rozdal všechny pokyny, my se na sebe s Marťou naposledy podívali, usmáli, popřáli si hodně štěstí a začali se soustředit na test. Abyste tomu taky rozuměli, z testu jsme byli docela dost nervózní. A bylo to proto, že nás test každého vyšel na 395 NZD (5 925 Kč), takže jsme to OPRAVDU chtěli zvládnout na první pokus úspěšně. Test se skládal ze 4 částí. Poslech, čtení, psaní a poslední byl rozhovor s vyučujícím. První tři části jsme absolvovali na počítači. Bylo to pro nás jednodušší hlavně z toho důvodu, že jsme získali výsledky testu už do 5ti dnů. Kdybychom psali testy v papírové podobě, čekali bychom na výsledky minimálně 14 dní. Poslední část, rozhovor, byl s vyučujícím na téma, které on sám vybral. Celý test jsme zvládli do 2 hodin.
Abych to ale zkrátila. Výsledky testu nám přišly do 3 dnů, úspěšně jsme je oba dva zvládli, a tak jsme mohli společně zažádat o víza do Austrálie. Zaplatili jsme další peníze za samotnou žádost a čekali na dokument, který nám obratem poslali e-mailem. Jednalo se otisky prstů, které jsme museli doložit. Všechny podmínky jsme splnili a už jen čekali na udělení víz. Čekali a pořád do dnešního dne čekáme.
Když jsme se vrátili zpátky do Gizzy, věděli jsme, že pro nás bude nejdůležitější si najít pořádné zázemí, kde bude teplo a kde přečkáme zimu. Začít taky pořádně a naplno pracovat, aby nám peníze jenom přibývaly a my tak mohli pokračovat ve tvoření finanční rezervy. Marťa se rozhodl vzít práci geodeta jen na poloviční úvazek, když ho budou ve firmě potřebovat, a jinak pracujeme spolu na sadu a sbíráme ovoce. I přesto, že jsme se v minulosti rozhodli tyto práce přestat dělat, pořád si takto můžeme vydělat více peněz než například v kavárně nebo jako geodet.
Ubytování se nám podařilo najít zhruba po 14ti dnech, co jsme se vrátili po testech zpátky. Našli jsme si malý domeček, který máme jenom pro sebe, za nájem platíme přijatelnou sumu peněz, podařilo se nám koupit druhé auto a začali jsme žít normální dospělácký život.
Červenec
Červenec pro nás nebyl ničím nijak zvlášť zajímavý. Chodili jsme pořád do práce, Marťa chodil ve volných chvílích surfovat, já chodila do fitka a víkendy jsme trávili s našimi českými kamarády. Dny utíkaly a začal srpen.
Srpen
Náš poslední zimní měsíc na Zélandu. Jelikož měl tento měsíc Marťa narozeniny a jelikož jsme od kámošů zjistili, že bude v Aucklandu velká DJ párty, společně jsme se domluvili, že tam všichni pojedeme a zároveň tam oslavíme narozeniny. Byla to naše úplně první velká párty, za celou dobu, co jsme tady, byli jsme ve víru velkoměsta a zažili zase něco nového. Všechno dobře dopadlo, všichni jsme si to naplno užili a v pořádku jsme se vrátili zase zpátky do našeho Gizzy.
A co bude dál?
Budeme pracovat, budeme si užívat prodlužujících dní, budeme pořád tady, a budeme čekat, co nám Zéland, Austrálie nebo Evropa přinese v následujících dnech, týdnech a měsících.
Po dlouhé době jsme spokojení, že nemusíme nic řešit a můžeme jenom BÝT.
